V představách

Jak sněhová vločka

padla na mě noční melancholie

a Ty jak uhrančivá kočka

opět probouzíš mé fantazie.

 

Tvá vůně opojná

mění každé místo v opiové doupě.

Má mysl je vše jen ne pokojná,

jak oblačnou vílu vidím po obloze plout Tě.

 

Pak staneš se loukou v dáli

a já kapkou rosy jsem,

po vlasech steču Ti jak po stéblu trávy,

až mě nakonec pohltí tvá kyprá zem.

 

A prosáknu se až v jezero rozmilé

a zatímco tvé paprsky, Sluníčko, hladí mě

já doufat budu, že jak labuť spanile

přistaneš na mé blýštivé hladině.

 

Z labutě zaklubeš se, vyrosteš v kytičku.

Já vyklubu se v jednoho z motýlů,

abych už za malou chviličku

ušpinil se od pylu.

 

Kdysi umíral jsem ukrutným hladem,

teď však mučí mě strašlivá chuť.

Šťavnatý předkrm i sladký zákusek nenechám ladem,

jimiž tvůj jeden i druhý ret buď.

 

Jestli někdy slituješ se nade mnou,

stačí když mě utopíš.

Utopíš ve svých očích,

v dlani jako čokoládu roztopíš.

 

Rozplynu se Ti jako ranní mlha

v tom nekonečném okamžiku zmizím

v místo, kde lásky plamen není pán ale sluha,

kde vášeň a věrnost si nejsou cizí.

 

Do světa,

kde nemusím šetřit tvou přítomností,

kde smím hladit hedvábí tvých křivek,

kde smím ulehat na tvé měkkosti

a tvé objetí mít namísto přikrývek.