na křídlech papírových ptáků

 

zmaten v bezvědomí

koukám kolem nebe

na sebe

z vrchu

co tam dělám

proč se vznáším

a snad jen hejna bílých ptáků

nevědomky

plaším

 

 

vidím  srdce

ještě tluče

nahodile

v očích jiskra

jsou tak čilé

jak mi hledí

do mých

do svých

zmatek v nehybném

i letmém těle

pro smích

 

pár lidí kolem

  tiše

snad aby nevzbudili

zvláštní klišé

chtějí se za můj život prát

tak do řady

a všichni nahlas řvát

 

vzduch je tak měkký

jak první sněhy

tak  si to užívám

mezi břehy

a téměř unikla mi chvíle

štěstím snad

kdy z levitace stal se

volný pád

 

ležím mrtev

 přesto žiju

jen v jiné výšce víno piju

rozhled mi dopřán nadmíru

a z papíru

vlaštovky teď tvořím

a na nich vzkazy

všem těm dole

snad že hořím

v touze po návratu

po svém malém místě v rohu

tam pod kaštanem

říkali

že jednou klidně  mohu

pomník mít