Paradox

Toužím a přec, já bojím se vzdát,
střežím se nože, co roztíná žíly,
zoufalých kroků, co přivábí stíny,
- a neschopnosti milovat.

Toužím a přec, já vzpírám se dál,
v úleku před pouty zrazuji cíle
a ač je sevření jakkoli milé,
nebrání mi utíkat.

Toužím a přec by chtělo se řvát
znáš-li mě, posloucháš, chápeš a víš,
kdo tahá za nitky potichu, když
venku se bouří a mně se chce smát?

Toužím a přec ti nemohu dát,
než pouhý střípek vesmíru mého,
jenž zanechá tě vězněného
ve zmatení polopravd.