Žádný důvod není bezdůvodný

Už chápu, proč jsi mi přivezl ty věci,
zavazela jsem ti tam
a vadila jsem ti
a byly to jen prázdné kecy,
že nedokážeš žít beze mě,
že je to láska jako trám…

Už chápu, proč jsi mi nedal pusu na rozloučenou,
tvé srdce se rozloučilo už dávno
a muselo se přetvařovat,
šeptat mi lži do náruče, do ramenou,
každý večer, každé ráno…

Už chápu, proč jsi na mě neměl čas,
ty jsi ho ani nechtěl mít
a postupně mazal tu jednu z našich tras
a celou tu dobu hledal důvody pro rozchod
a těšil se, až přestanu z tvých rtů pít…

-a dlouho nenacházel-

Už chápu, proč jsi říkal, že všechno je podle mého,
byly to jen výmluvy, že jsi svázaný
a neviděl sis na špičku nosu svého,
nevěděl jsi, jak se mě zbavit,
až jsme se konečně poprvé neshodli
a tys chtěl být jinde žádaný…

Už chápu, kam zmizela ta tolerance,
ztratil jsi zájem o vztah dvou duší,
pro lásku nehledal nové šance,
svobodu svým křídlům chtěls ušít,
stále mě to tu o samotě souží,
to mám za to, že jsem tě měla moc ráda,
já už si štěstí nezasloužím…

Už chápu, proč se člověk pořád vrací do minulosti,
cítí, že tam něco najde…třeba vysvětlení,
poslední dechberoucí políbení
a pak jen opuštěné hrady, zbořené mosty
a že -chybíš mi- byl jen kýč,
už chápu, proč jsi tak rychle odjel pryč,
přestal jsi mě milovat…

Ale nikdy v životě nepochopím,
jaks to dokázal…

Nemám pravdu?