Před spaním

Anotace: Rozloučení se starým dnem před měsícem před spaním... Srovnání myšlenek, automatické psaní, navlékání vzácných denních korálků na šňůrku života...

Večer, jako každý jiný, dělám holčičí věci.
Umývám ze sebe povrchnost a pomíjivost,
odličuji letmý úsměv a ze zubů čistím nános prázdných řečí.
Z očí sundávám růžové brýle a obličej zklidním krémem optimismu.
Uvolním vlasy z uvězněných postojů a do uší dám sluchátka…
Je čas jít spát, ale copak to jde bez resumé dne?
Dávám dohromady položky – milá promluva, povzbuzení, ale
taky hádka, odklopení očí, minutí bez pomoci.
Poslouchám letmé tóny – z ucha se odráží zpět do sluchátka,
moje myšlení jako oči s rostoucí tmou uvadá.
Už jsem opět zpátky v čase – těch pár dnů 100 % džusu lásky,
kdys mi ukázal, že láska má jiné tváře než mi říkali.
Jak se všichni mýlili… Nejvíce však já…
Zahrála bych si piškvorky, nachystám papír, už je…
Těch pár linek, které jdou naruby se vším, je snadné malovat.
Můžeme do nich psát cokoliv – nemusíš se bát prohry, už tě nenechám.
Jsi lepší – to u pokru byla náhoda… Ale ten kefír – má zasloužená odměna.
Trefils´ mi chuť a uznal prohru – to se u vás často nevidí.
Takys´ teď bojoval se zatnutýma zubama, aby se to neopakovalo…
Možná bych si zahrála i fotbal – není jen pro dva.
Běžet a dýchat nový vzduch naivity, to mi přijde vhod,
chytnout přihrávku povzbuzení a poslat ji do brány přátelstvím.
Zase nic z toho nevíš, a asi ti to nepovím (nemám odvahu).
Čmárat linky naruby, to je lehké, ale uskutečnit je, nemožné.
Pokr, fotbal a piškvorky, hlavně ty, mi zůstanou.
Ty se možná jednoho dne ztratíš, ale něco ve mě zanecháš.
Minimálně část Umělce, kterou jsem mohla spatřit.
Asi mi nikdo nerozumí, ale o to přeci jde, ne?
Umělci jsou jiní – tak obyčejní a nepochopitelní…
Už jdu spát, všechny tím jen trápím, jak mluvím bez tebe o tobě.
Myslím jen na to, jaké plány má Nejvyšší – jakou lekcí jsi pro mě,
jakou já (možná) pro tebe a kdy tahle krása skončí…
Nemusela by, ale v tomto už malá nejsem.
Všechno přece jednou končí a všechno se překlopí v bolest.
Ne naší chybou nutně, ale smrt a vztek se zlostí vedou.
A tak to odevzdávám Stvořiteli – jen Jemu.
On rozhodne, jestli krása skončí,
nebo se snad přerodí v zázrak?