Až…

Až rozlomí se čelist má,                  

o přesolený zimní chodník,

zvednu své přimrzlé srdce,

roztrhané na pár cárů,

a nesměle se zastydím

pohledem raněného zvířete,

střeleného pouze z potěšení.

Pak barva má se rozpije,

do šedi každého dne,

jenž je jak Čekání na Godota

bez tebe.