...

Velké kapky deště, snad ze mě smyjí všechen cit,
k Tobě.
Když ne, tak půjdu večer zase pít,
v bezesných nocí době.

A ráno v zapomnění doufaje,
však jsi ve mě stále,
kde skrytá je má naděje,
rád byl bych pasován na sklerózy krále.

O lobotomii žádám teď,
spousta krásy i utrpení zmizí s Tebou,
ó jak malebný je nyní svět,
zas potácím se divnou dobou.

Bez citu a paměti,
rezignovaný a sám,
jsem jak jehla bez niti,
hej vrchní, ještě jednou si to dám.