Ty

Ve sklech výkladních skříní se odrážíš 

a

splýváš s umělými zaprodanými figurínami,

bez života.

Voníš cukrovou vatou,

                      tak bezbranně a naivně,

že mám chuť ochutnat kousek z tvé...

                                                   dokonalosti.

Do rytmu tvé chůze zní déšť v moll,

                                                   pospícháš.

Snad z rozumu nebo nerozumnosti

tě zkouším chytit.

                      Marně?

Padáš do moře uprostřed náměstí,

kde vzlétli holubi na počest tvého smíchu.

Ty vzdálený,

ty vedle mě,

ty nikdy (ne)můj.