Lehkost bytí, jež je přenádherně snesitelná

Andělé, co při mně v minulosti zvraceli
nyní nasávají sněhobílé čáry srolovanou tisícovkou z konferenčního stolku
připravila jsem je o jejich drahocenná hebká křídla
ostrou břitvou
a přišila je na svá vlastní záda
černou, tlustou nití
a jehlou zrezlou od neustálého potápění do hlubin
proto když mě necháš stát bosýma nohama na promrzlém chodníku
v slzách, bez objetí a s rukama v kapsách saka
které ti mimochodem vůbec nesedí
nevyvolá to ve mně už žádné zvláštní emoce
neboť mohu v tichosti levitovat nad zemským povrchem
stačí mávnout
a mohu se s lehkostí vznášet v meziplanetárním teritoriu
nikdy mě nebavily lživé výplody tvé bujné fantazie
rozlité sklenice, roztržky a násilná gesta
už nepodléhám gravitaci!
tyto pozemské přízemní neřesti mě nechávají ledově chladnou
ledově volnou a chladivě svébytnou
posledním stehem stala jsem se rostoucí lineární funkcí
shora neomezenou množinou iracionálních čísel
nepotřebuji být odnášena domů z bujarých oslav
a být nedobrovolně obdivována při hypnagogiu
nepotřebuji žádného z tvých domácích mazlíčků
protože teď si mohu pohladit jakéhokoliv živočicha v celé širé galaxii
násilím odebraná křídla jsou mým novým kožním derivátem
soukromým prostředkem k neuchopitelnému štěstí