Pocit, který nejde skrýt,
nejde zrušit a nejde zastavit,
plní mé srdce, duši i tělo,
zapomenout nejde i kdyby stokrát chtělo.
Nemůže zmizet věčnost všech chvil,
srdce vždy rozbuší jemné chvění,
nádhera blízkosti o které jsi snil,
byla tu, zůstává, nic se nezmění.
Takovou lásku potkáš jen jednou
a nezastaví ji ani vodopád slova,
nikdy už nepotkáš tu stejnou
a chceš ji zpátky zas a znova.
Pohlédni do srdce,
tam kde se skrývá,
nahle pak pochopíš,
že je tam stále živá.
Nemůže umřít, nemůže zmizet,
věčnost nikdy neodejde,
zůstáva stálá v našich srdcích
a naše láska se znovu sejde.
Vrátí se těšení a štěstí,
které jsme měli,
odejdou zábrany co drží okovy
a bude zpátky zas
to co jsme chtěli.
ST, je mi smutno, že toužím po tom co ve své básni popisuješ jen s tím rozdílem, že nevěřím na šťastné konce.
Někdy city nezmizí ani po letech odloučení.. ač je to jediné co by si člověk přál, když nejde znovu mít..
Azazen
30.03.2015 23:25:16 | Azazen
já si tu svou pohádku žiju odjakživa... :-) sice jsou v ní i smutné chvilky, ale když člověk chce, překoná i to ...
23.03.2015 13:21:35 | zelená víla
Taky věřím na pohádky a pár jich už v sobě nosím. Jsou to výjimečné chvíle, když jimi občas vzpomínkami procházím. Hezky napsáno. :O)
23.03.2015 11:56:00 | Tichá meluzína