Neodcházej!

Kaktusy, co doufaly ve vlahé dotyky,

roztekly se horkem v tvých zlatavých pouštích,

ve kterých není pro mne již náručí oáz.

V den, kdy obloha vydala deltoví s krvavými potoky,

rozťalas ve dví proud purpuru, co zdrojem slov prázdných.

a nebralas v potaz, jak skutečný skicuješ obraz.

Za vlastních podob býval jsem sychravý,

však s tebou jsem zazářil v říji mých listopadů.

Tak proč mi unikáš s pasáty v africké roviny?

Bez tvých lét babích já v úmoru zapadu.

Přines mi spásné břehy svých úsměvů,

neb popely jejich jistě mi darují oblevu.

-pak letkami fénixů zchladím tvé rty-