Stíny noci!

Plyneš tímhle světem jako kouř v mlze,
cítím Tvůj dech!
Proč cítím se tak uboze?
Snažím se skrýt, hledám útěchu.
Cítím Tě blízko,
srdce mi buší,
bezmocně lapám po dechu.

Slyším Tvé kroky,
čas k záhubě spěje,
poprchávalo,
ale teď už leje!
Snažím se bránit,
ale strachy tělo mé se chvěje!

Cítím, jak se´s ke mně přiblížila.
Stínem si vše zahalila.
Boží mlýny ale melou,
vše Ti nazpět vrátí!
Spravedlnost se blíží,
Tvůj čas se zvolna krátí!

Snažím se bránit bezmoci a stesku,
toužím po Tobě, jako květina po rozbřesku.
Čekala si, že zemřu v tomhle tvém modelu,
však našel jsem světlé místo v tmavém tvém tunelu!

Teď už víš, co všechno jsi způsobila….
Svou duši jsi ale zahubila.
Ta vlna, co Tě ovládala,
co tě měla v moci.
Už pomalu rozplývá se,
mizí stíny noci!

Tvá tvář se náhle mění,
nevíš, co se dělo,
chtěl bych jednou ještě obejmout Tě,
cítit Tvoje tělo!

Jenže ten blesk,
co vyšel z nitra,
zasáhnul Tě do duše,
jako ostrá břitva…

…Už to nejsi Ty!...