Jediné přání

Utrhl růži poslední,
by uctil chvíle,
kdy bylo jim mile

Ve všední čas,
ve všední den,
s podzimem,
kdy i duše oblíknem
do rukavic,
on málo a ona nic
měli na zahřátí,
ve stínech svíček
a zavřených víček
spolu spjati
Navždy?
Naposled?
Jako by roztál led
a mrazem listí opadalo
V hebkosti šátku
zašeptalo,
co nestalo se
a přece stalo ..

V nočním dešti
nečekalo
tolik štěstí
její horké nitro,
jeho teplá slova

Bude ještě „znova“?

Zbyla jí vůně
a snový samet
jeho úst a dlaní ..

Zapomněla,
že paním se neplní víc,
než jedno přání ..