Pohádka

Anotace: tuto báseň jsem složila jednomu nejmenovanému ...

Jak začít, jak tuhle pohádku načít, snad se u toho nebudeš mračit......

.... Bylo nebylo.....
počasí mrazem na okna kreslilo
a mě to vždy radostí nabylo,
když si měl přijít,
bylo to jako, když by mělo slunce vyjít.
Stačí malý podnět, pouhá virtuální přítomnost,
v tom okamžiku jakoby konečně začala běžět moje životnost.
Ten tvůj nejkrásnější úsměv, až se mi z něj tají dech a podlamujou kolena,
zvedneš mi náladu a jsem nadšená.
Srdce mi tluče a nemůžu mluvit,
vzmůžu se tak akorát na to se hloupě culit.
Nějak se nemůžu nadechnout,
příhodná chvíle je pryč a já si stihnu jen hořce povzdechnout.
Zní to divně a taky to divný možná je,
ale já stále doufam, že se na mě štěstí usměje.
Dokážu si to představit,
snad nebudu muset zařadit zpátečku a zastavit.
Ta nejistota, ten strach,
jako něco, co připomíná nepřekročitelnej práh.
Co to tak najednou se mnou je, co se to ve mě odehrává,
zdá se mi, že mě moje srdce a mozek obehrává,
zkrátka je to silnější, než můj dosavadní pohled na vztahy,
v hlavě mi už ustaly pochybnosti a dohady.
Občas si přídu absurdní a směšná,
i když tohle je záležitost normální a běžná.
Vážně nevim, jak tohle dopadne,
snad se najde cesta a poslední kousek skládanky do sebe zapadne.