Poprvé...

Ve starém domě, kde oprýskané stěny stojí,
s věčnou touhou dva stíny se propletou.
Mlžný opar z hvězd jim čestvé rány nezacelí,
trámy zpívají si píseň staletou.

V umlčeném tichu jejich srdce pro sebe bijí,
nespoutaná těla vůně chladu s láskou objímá.
Pro zkrocené myšlenky teď právě žijí,
orosená kůže náhle rozkoš prožívá.

Čtyři rohy prázdné a pár výkřiku z extáze,
za matným oknem domu dvě růže v trní konců sní.
Poprvé nepatřili jen sobě, překonali nesnáze,
naplnili lásku - ona navždy v něm, on navždy v ní.