Východ noci

Východ noci

Anotace: Třešť myšlenek na cestě domů

Na cestě domů za větrem svědomí,
křišťálový sandelir s lunatou vůně andělů,
křísí sen o polibku v lůně zadostiučinění,
v přeludu preludii dávné noci nikotinovych nokturalii,
v dávné vzpomínce na poklesky světla,
které zlatými řetězy řeže do srdce,
do srdce žezla královské extaze,

kdy nazývá mne princem slováckým,
princem básnické pochodně v předvečer smuteční něhy,
ve vykresanem citu porozenem z jantaru tisicerych porozumění,
v bridlicne řece vyslovení,
v pramenech neskonaleho zmrtveni tkáně zmrtvýchvstání,
kde remediemi padlí andělé vraždí divadlo narozené skutečnosti,

mezi otce skutečnosti patří polibek milenky na křídlech noci,
mezi matky milenky patří cesta domů do zapovezeneho města,
Do světnice smrti a znovuzrození,
při všech odkazech na paměť člověka věřícího,
při všech dychajicich tvorech zjevení,
naše aura se setkala s mlhou ve stínech z asfodelu,
nad krajinou vznášející se katedrály,
jejíž zvony mne volají k Tobě do síně nehynoucí slávy,

Básník je zbity tvor pokoreny nebem i sluncem milenky,
její polibky mne unasejí do krajin kde představivost vkrádá usecna křídla,
meandricke maso vylidnenych lidských schránek se boří z vridla
a do vridla jámy lvové znovu vyvěrá,

jako pečeť této litanie ze štěstí tratoliste zavrati,
jsi v říši sepotavych oči ve vidine nemrtvých klasu,
napiš o srdci co te volá k pomstě,
napiš o neskonalem úderu ilumimujicich pazourku,
které vyhlodavaji důlek zkazonosne věrnosti,

mě meče se potýkají se tkanivem myšlenek tkáňové monogamie,
monolog je gestikulujici sen a my pijeme ze společného pramenu,
jsme jako obrovský úkaz na tváři sopečné spouště pouští,
ac nemyslíme tvorové obcházejíci břemena zvedají oči l,
do země tisicerych moare odpuštění,

předzvěst hříchu chutná fasetami březích pokání,
v bezbrehem pásmu se smilstvo loučí s tím co není dovoleno pozemským,
a přesto stále věříme mezi věží ziraviny mozku a cernodvernych madel srdci,
ať blanatne moruse zvirenych kořenů odstini prosincové seme,
od namesicniho teroru na pustině nesmrtelných machinaci tvorstva,

jsi jako anděl od kuše střílející na louku mého odvijejiciho smladi,
každá vteřina svadi a každá vteřina zabíjí,
jako okamžik kdy vbodeny jsou luční houfnice halapartny chlopní,
ze síni permutujicich vizí jako vydrahých ze zmizelé země zmijí,
ať už jsi mezi prapustymi bytostmi kterákoliv,
má hutná gnoze musí roztat pri poslednim rozstepu,
kdy z vlcich svlaccu seji jiterne obskurnosti podle sítě mysli,

učíme se vzdorovat lásce, ale neumíme pristavat ve vate medoveho peří,
hlava co byla onde mnou sopti s optikou v horečkách,
ty, aksamitovy plavec se bortis na chudech uzkostlive touhy,
vracející te do otevřené chaluhy života,
jako rododendron zanoti tihnes k jecmenu země,

ale podívej se do mne, podívej se do lunacitu naší společné pritomne chvíle,
kdo určuje očištění nad přízraky,
nad nerozlucnosti sterbin v síti odpanene lhati,
nemůžeš přečkat soumrak a přesto miluješ sto jejich tváři,

jsi odkázán na zázrak dejici se při každé vravorajici skutečnosti,
te kterou vidíš vždy a znovu nové,
jako archaicka vidění na kometarni trase molekul fluktuujicich na cestě k duši,
na cestě k domovskemu tělesu,
kde hájemství prvotní pýchy se chechta do vesmíru a proto ty,
jedinec s hrudnimi vymoly po lidském výnosu,
smis zemřít v perostrojce noci,

sta volání byla pro tvé dobro v této noci,
odolat její tváři,nepropadnout nevylecitelne chorobě,
besnenim nerozpoltit křehký vesmír nesmiritelna,
vtavit se do pece bez péče pernamentni hluchoty vyverajici magmy,
magmy na marach rapsodicke pláně nehasnoucich artefaktu,
magmy magnetizujiciho slova valive lávy,
magmy znovu smazajici trasu v letu poslední otázky,

proč horime pro společné chvění,
proč milujeme ono milenecke snění,
pro tvar ženy která snáší jistotu,
pro tvář ženy která miluje neklid,
pro tvář ženy s rozpolcenym pomerancovym srdcem,
prudce nás rdousicim nad okapy lithiové modři,
tam kde se vzdalujeme tam jsme svobodní,
osvobození od vzájemných ztisneni hlasu a sarlatovych hranostaju vzpomínek,
kde tělo,
děloha vesmíru skládá z těl vidění svůj marginalni mlýnek,
do nové experimentální kapitoly příštích generaci cívek,
jako navijenych na mysl v urputnem závodu o život myšlenky,
myšlenky hořící v hlavě nespočetných diachronickych démonů,
obihajicich poslední verš zeber zvěrokruhu,
poslední verš erbovní retuše básne,
poslední divotvornou strusku této země,
kde blazenstvi milenců je vykoupeno zlatou společné chvíle palmových milenců,

Jsme to my milenci dane chvíle levitujici pohledy dovnitř,
popijejici lektvar tvárné hmoty bohemotu a tutanchamonovych nozder,
ve zvecnelem odpočinku žezla zlatavé rukojeti,
tiše stavíme mosty za vesmír,
za prvního astroleta,
za vrcholná díla,
jako milenky našich kolenek vrchlabi síně bytostne,
porozene pozrenim srdci z jara,
v hapticke sauně spicich spolucestujících chaosem tanga a supernovy na úsvitu barev vesmirna,
v plejade dávných budoucnosti znovu Te vidím cestující na východ vyhně noci,
dosedas na kontinentu světadílů a vytvaris opačné aury sen,
jsi krásná a já ten kdo tě tvoří,
nezvecnen polyvodivymi morfogenezemi myriad,
minuty prchají z vitráží zinovych mokrad,
diluvialni paláce se odsekavaji z přídě dejicich se tvarnosti,
po otázce co je vlastně noc s Hamletem odpovidas dvojznacne,
v souhlasnem pritakani i nepritakani,
budiž ti vůle světa ve svetle zkušenosti nakloněna poutniku zraku vizionářu,
podekuj za vniterne tělo básne a příchodu portálových mocnosti,
jsi nyní zasvěcen do tajů obrazotvorneho rojení zborcenych rájů paradoxní simultanosti vesmírné emulze verše a života...

- psáno v autobuse z Brna

v palcivem tembru hrudi zapomnění,
v hrudi monster rozezranych sváteční tunikou,
reje maelstromickych sil,
pro Tebe má bytostna.
Autor Happyyz, 09.12.2016
Přečteno 606x
Tipy 2
Poslední tipující: Iva Husárková, Adelheidis
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Tak abych si tohle dočetla až do konce, musela jsem si udělat kafe :D povedený

09.12.2016 01:16:40 | Adelheidis

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí