Anotace: *

 

Mihl se záblesk překvapení. Nehnula ani brvou. „Kdy jste zjistila, že jste mrtvá?“

 

Bez jediného slova spolkla karamelku. „Přece, když jsem se narodila.“ Zadívala se z okna. „Taková zima venku…“

 

Studoval hodinky. „Nemám čas na blbinky.“ Místnost ovanul smrdutý dech.

 

„Máte mě rád?“ Mrkla krhavým okem.

 

Kurva drát! Proběhlo mu hlavou, co s takovým cvokem? „Vezmeme-li v úvahu, že jste na hlavu,“ pátravě se na ni zahleděl, „a podíváme-li se na všechny okolnosti ve správném světle, na Vaši povahu, pak jistě skončíte v pekle.“

 

„To asi těžko, ty bleško…“ kousla ho do nosu.

 

„Kdo Vás zabil?“

 

„Chcete zprávu,“ bezbarvě hlesla. „To je osobní.“ Zhroutila se vedle něho na podlahu a ležela tam osm dní.

 

Zaparkoval ji v koupelně. Začal z ní vytahovat spálené součástky. „Na mou duši,“ odfrkla si a odchlípnul se jí ret, „o co se snažíte?“

 

Energicky se narovnal. „Znají Vás pod jménem Ivuko Husárková. Viděli Vás letět nahou,“ nahlédl do diáře, „druhého tohoto měsíce nad Prahou, Berounem, je tu Roudnice…“

 

„Mohu-li zodpovědět Vaši otázku,“ pronesla smířlivě, „pak - kolik má pejsek ocásků?“ Civěl na ni v němém úžasu. Zajela mu rukou do vlasů a odpadnul jí levý prostředník. „Hahááá…“ zařvala smíchem, „ať přijde další koledník!“

 

O nohu se mu otřela černá kočka. „Rozdala se. Už neječí. Jen se řehtá.“ (Od kdy kočky mluví lidskou řečí? Ve skutečnosti se neptal.) „Víc nemohu prozradit. Ale potká-li lásku, možná bude žít.“

 

Přikývl. Otočil se a otevřel vchodové dveře. „Někdy to vyjde,“ mňoukla na rozloučenou.

 

Ivuko tiše odpadávala. Prázdnými očními důlky zavanul chlad. Nemohla stisknout rty, protože je neměla. „Podívejme se pravdě do očí,“ ševelila, „společenské kontakty musím omezit na minimum.“ Nevypadala rozrušeně. Mozek vytekl jako první.

 

„Možná to byl přítel,“ dumala kočka. Už se mohly dorozumívat jen telepaticky. „Jsi pro mě vším na světě!“ vetkla jí do mysli černá kráska.

 

Ivuko se zarazila. Na obličeji se jí objevil neproniknutelný výraz (mimické schopnosti dávno ztratila). Ohromeně zírala a tápala ve tmě. Snažila se zachytit tenký konec vlákna, který jí unikal. Láska?! Odkopla svůj konec dozadu jako nepotřebnou věc. „Jo, kotě…“

 

O triumfálním výrazu kočky nebylo možné pochybovat. „Přesně tohle,“ zapředla, „jsem doufala, že řekneš.“ I kočky věří na zázraky. Ale na rozdíl od lidí je poznají.