Návštěvnost
TANEC ZA POMEZNÍ ČÁROU
TANEC ZA POMEZNÍ ČÁROU
TANEC ZA POMEZNÍ ČÁROU
předměty
co nevrhají stíny
světlo
jež nezáří ven
ale do vlastního zdroje
voda
tekoucí do kopce
kámen
co levituje
mžik
jenž zapomněl odejít
tma tak hustá
že se o ni láme nůž
jdu krokem tanečním
aniž bych věděl kam
přitom cíl svůj znám
pouze však z jedné strany
která z nich je ta odvrácená
ústa
co stále dokola jen mluví
a přesto jsou víc němá
než ta semknutá
změna
k čemu je dobrá změna
která je bezcenná
a jak se pozná cenná
ta co přichází zvolna
či nad příkrým srázem stěna
místo skoku pád
anebo let
nač umírat
často i zpět je vpřed
být zpět
je někdy naděje
a radost
slunce pod mraky
nad nimi pak déšť
až do nebe
a nejlíp je mi
když se mi vracíš do příběhů
nejbláznivějších
i nejvíc banálních
mezi všemi
Praha, 29.1.2018
https://www.youtube.com/watch?v=mmCnQDUSO4I
Komentáře (24)
Komentujících (12)
Doporučit
Tiskpřed lety, kdy zvíře nesmělo překročit hranici nemocničního zařízení mi zavolali ať přijdu i se psem... přišla jsem...pokoj číslo pět, bez psa, sdělili mi... bezva, jsem tu s Ájou a pokoj číslo pět před sebou, mám snad toho psa sníst než vejdu... brrrr... říkám jim, ok, bez příměru proč toho psa v pozvánce zmiňovali... tam je balkón, že? jojo... mohu si vzít tedy pacienta na balkón? nemá nohu... ok a postel na kolečkách má? má odvezete mi ho tam? nadšený nejsme je pětadvacet nad nulou a pomohu vám dobře... odvezli jsme... třicetiletej sportovec s uřízlou nohou mě snímal pohledem... k Áje se choval podstatně lépe... prima, dobrej začátek... pět dní jsme hráli hru, odvezli ho na balkón, neřekl ani slovo, jen si hladil Áju, alespoň něco, říkala jsem si... šestý den mě pozdravil, prima... osmý den mi sdělil, že je po osmi měsících na vzduchu a že jestli si ještě pořád myslím, že si se mnou bude povídat jsem na omylu... nemusíte... a byla jsem vděčná, že Áju hladí a nemlátí... desátý den se rozbrečel... chytila jsem ho za ruku a dalších asi pět návštěv jsme jeli v tomto režimu... já se neptala, jen si sedla a on plakal, držela jsem ho za ruku... mačkal mě tak, až jsem ji měla rudou... patnáctý den pořád nemluvil... vzala jsem postel i sním, samo sebou a odvezla ho k zábradlí, vytřeštěně na mě zíral, slzy mu zaschly... nepromluvil, promluvila jsem já... leť nebo spadni, pomůžu ti nahoru... rozesmál se... to je všechno??? je a sedla jsem si na židli, počkám... vyděšeně mi pozoroval, počkáš na co? jestli tě z toho pátýho patra mám shodit, stačí slovo... mám závratě... to já taky... za tohle tě platí??? každýho platí za něco, tebe zase za to, že se tu válíš v posteli a jsi hnusnej na všechny... to myslíš vážně? smrtelně... rozesmál se a rozpovídal se... k čemu je dobrá změna i úplně ta nejpitomější?? třeba k tomu, že ti slíbí, že tě vyhodí z balkónu... :-)))
11.02.2018 23:58:52 | zelená víla
Silný příběh - díky za něj... :-)
12.02.2018 22:37:23 | Amonasr
možná ... že stíníme ... pouze sami sobě ... a ono světlo ... odrazem čiSTé vzájemnosti ... prazákladu ... pokud vydáš, Pepo sbírku ... této by v ní slušelo ... krásná ... úsměv.z.
02.02.2018 12:31:25 | zdenka
Děkuji za krásnou reflexi, Zdeno - vážím si Tvého přijetí :-) Sbírku sice nejspíš nikdy nevydám, ale pokud někdy zase přispěju pár texty do nějakého sborníku, zkusím si na Tvé doporučení vzpomenout, ulehčí mi to rozhodování... :-)
02.02.2018 12:46:42 | Amonasr
W.S. Sonet 113 **ST**
Bez tebe si jak slepý připadám,
teď mysl má je mýma očima,
může se zdát, že bez vady zrak mám,
však nepřítomně na všem spočívá.
Co potkávám, mé srdce neprožívá,
květiny, ptáky vůbec nevnímám,
mé nitro neví, co se kolem míhá,
nač pohlédnu, je vzápětí totam.
Ať spatřím půvab sám, či děsnou stvůru,
hlubokou noční tmu, či záři denní,
moře, či hory tyčící se vzhůru,
v mé mysli vše se ve tvůj obraz změní.
Má duše zkrátka jinak nemůže,
a vedle její pravdy zrak můj lže.
01.02.2018 07:30:30 | Anděl
Nedostižný Shakespeare - díky za připomenutí, Anděli :-)
01.02.2018 11:59:44 | Amonasr
Tahle stojí za uložení:-)ST
30.01.2018 23:00:50 | Nikita44
Díky, Niki - to je pro mě skutečná čest, že Ti za to stojí. Mám radost... :-)
31.01.2018 10:27:14 | Amonasr
Tahle Tvoje básnička mi přijde něčím jiná a zvláštní... pořád se vracím k veršům:
k čemu je dobrá změna
která je bezcenná
a jak se pozná cenná
Jak moc jsme si zvykli mluvit o tom, že změna je vždycky ku prospěchu, k posunu, k otevírání nových dveří. Málokde je zmínka o tom, že lze naletět znovu,být znovu na dně a za nejbližšími dveřmi sletět ze schodů...
ST :-)
30.01.2018 19:44:12 | Pamína
Je jiná asi tím, že jsem ji psal pod vlivem - pod vlivem takového zvláštního filmu na památku jedné choreografky moderního tance, kdy ty taneční kreace byly naprosto zvláštní, jiné, neobvyklé, těžko to popsat slovy... Nejdřív jsem přemýšlel, že to možná ani nedokoukám a pak jsem se od toho nemohl odtrhnout, jak mě to dostalo do takového zvláštního rozpoložení mysli. Tak jsem k sobě nechal volně přicházet odkudsi jakési obrazy a jen je zapisoval... :-)
Ano, s tou změnou jsi to vystihla bezvadně... ;-)
31.01.2018 10:25:27 | Amonasr
za pomezní čarou emc2 radost z milé přítomnosti...
30.01.2018 18:48:19 | Laika
Díky za milé a vtipné přijetí :-)
31.01.2018 10:18:00 | Amonasr
Já kdysi řekla mladé kolegyni v práci, že když dojde domů manžel a uvidím ve dveřích jeho rozesmáté oči, tak jsem šťastná. A ona mi pak napsala krásný dopis, že si našla přítele a když přišel domů, vzpomněla si na mne... :)
30.01.2018 17:56:18 | Philogyny1
Krásná poznámka - mám to taky tak... :-)
31.01.2018 10:17:16 | Amonasr
Nejlíp je mi s milovaným člověkem, příběh je přece život...
30.01.2018 14:57:36 | básněnka
Vnímám to stejně, Ivano - díky za pěknou reflexi :-)
30.01.2018 15:21:42 | Amonasr
Skvěle napsaná básnička, moc se mi líbí :-)... ST
30.01.2018 13:49:32 | Kubíno