Nevyslovená

Mám Tě vedle sebe.
Ze dvou sedaček děláme jednu,
film bliká vpředu, v nedohlednu.
Neruší.
Bříška prstů spolu tančí a pulsují si vzkazy.
Zašeptané do uší.
Mám Tě v sobě.
A vedle sebe.

Košile má vzorek Tvých drobných bosých nohou.
Jsi v odlesku mých brýlí, optici nepomohou.
V nádechu tisíckrát Ty mi letíš do těla.
A to se nedělá.

Jsi šátek přes obličej, když mráz tlačí slzy z očí.
Uvolněné ticho, v němž vojska neútočí.
Nejspíš řídíš vlak, v němž jedu. Barvíš semafory.
Nosíš mi chlad do lednice. Z písku stavíš hory.

Píšeš všechen denní tisk a řídíš cesty špačků.
Za sebou po jednom.
I na přeskáčku.

Louka se vlní Tvými vlasy, list má Tvé žilky na ruce.
Oblaka jsou Tvůj vykřičený hněv a němé emoce.
V noci mi z dálky pouštíš sny, doznívají mi v denním snění.
Nebe se drolí na kusy a peklo není, není, není.

Vše kolem sebe prohledám.
Mám Tě v sobě.
Už jen tam.