Útěk loukou

Jako když na jaře roste sněženka
a kvetou krokusy,
já v čerstvé trávě píšu písmenka
a básniček pokusy.

Po kůži přejet stéblem trávy
a na ruce se polechtat,
napsat tečku na konci zprávy
a zbytečnosti osekat.

Píšu o tom, jak bych ráda
se tě dotkla, cítila tě,
položila tě na záda
a hladila tě neobratně.

Necháváš se hýčkat něžně
a něco mi i oplácíš,
tvé rysy vnímám pouze zběžně,
když ke slunci se natáčíš.

Ale ty vstaneš a odcházíš,
v dálce tiše mizíš,
čímž mé ego urážíš
a zbytky klidu sklízíš.

Minuta minutu předbíhá,
mě zmocňuje se napětí,
když má ruka tu tvou nestíhá
a míjí ji vzápětí.

A přes paprsky sluneční
se prodírat k tobě,
přes kroky taneční
pokročit v naší době.

Z kroku přejít do běhu,
stejně tě ztrácím, nestíhám tě,
zničehonic spadnu do sněhu
a vzápětí ležím v blátě.

Zmatená jsem z každé změny
a v mých uších zašumí,
vyrostou kolem tebe stěny,
které tvůj výkřik utlumí.