Zapomenu

Teď tu píší své vyznání,
svoji zpověď, která vyhání
mé myšlenky nešťastné…

Vím, že mé přání zůstane nezplněno,
a proto už nikam nenapíší tvoje jméno!
Miluji tě, ale nedám ti to znát,
už pro mě budeš pouze kamarád!
Kamarád, co vždycky pomůže,
co mě povzbudí, když mi bude nejhůře!

Zapomenu, já to vím
nebo se aspoň o to pokusím!
Pokusím se tě vyrvat ze své duše,
i když vím, že to nepůjde moc jednoduše!

Musím to udělat a ty to víš,
sám doufáš, že mě nikdy neztratíš!
Že neztratíš naše velké přátelství,
které sice není od dětství,
ale je pevné jako z oceli,
nevím, kam bychom se bez sebe poděli…

Ale všichni ví, že v přátelství být láska nemůže!
Že by ho zničila, navždy pohřbila!
A proto se ptám: „Kdo mi pomůže?“
Pomůže, zbavit se té lásky k tobě,
já jinak totiž skončím v temném hrobě.
Já jistě umřu, já to vím,
když se té proklaté lásky nezbavím!

Ty pak budeš u mé hrobky klečet
a možná, možná budeš i tajně brečet
a budeš se sám sebe ptát:
„Proč já ji nemohl milovat?“