Nadoblačný svět

už jsem se rozhodla

odlétám do pouště srkat černý čaj
a spát
tak daleko jsem schopna
vléct své nadoblačně pomatené sny

neskromná změť pachů citu se v daleké zemi
morálně soudí
v tom je ten vtip

nechám za sebou
Prahu, tmu i omlácené domy
všechno co s tebou souvisí
schody
šeřík
holubice
sivý stín
i rolák co ti nesluší

ať budu kdekoli jmenovat stromy
povezu s sebou
společnost tvých vůní

vyznala by ses tu líp

já ani nevím
o kolik mouder tě chci předejít
a kolik jich znám už z domova a nechávám je v tůni

-

běda jak mezitím
zhubneš o jediné stéblo trávy
je tady horko - zlátnu s kůží
sem by se hodily tvé nohy
spolu bychom očichaly
čerstvě natrhané plody
houpala by ses v rytmu kávy
s knoflíkem u krku divila se pouštní růži
bojím se o tebe tam v dáli

každou noc cinká o zrnka zima těžší olova
kouzlím do písku
obrys a zákrut jména
nic není na stálo
bývají chvíle kdy sotva držím kolena

přemýšlím
co by mi tenkrát stačilo

a co bylo by mi málo


-
samota v ráji ženám nesluší
nemyslím
že si tu oblíbím místní muziku nebo se zamiluju
do opálených tváří

namaluji tě ve všech koutech tržišť a vytesaných měst
i v moři vlčích máků
tak budu moci česat
očima tvé vlasy a záda brodit prstem kam ukápne mi barva

vůbec nic netušíš - ten svět je můj
hvězdy mlčí a nebe prý dávno nemá uši
dávám přednost
obzoru zoraném křídly ptáků
celé dny čekám že pochopím

jak můžeš být všude i vším