Milenci v karanténě

Klepu ti na okno uprostřed noci,
tebe se jímá strachu pocit,
z neznáma, zlodějů, z nákazy,
avšak zvědavost tě provází.

Světlo, slyším tvé k oknu kroky,
počítám vteřiny dlouhé jak roky,
mezi námi jen centimetry skla,
ticho, noc a v ní jen my dva.

Nešťastně od sebe jsme virem uvězněni,
ruku mám na okně, na dálku pohlazení,
tvé prsty kopírují těch mých trajektorii
a v jednom rytmu naše srdce bijí.

Tak s hlavou opřenou usínáme,
úsměv na rtech oba máme,
setkáme se totiž v říši snění,
kde překážek žádných není.