Sen

Jako v řece plyne po kamenech voda,
klíčí v mé mysli krásná a něžná slova.
Není to tak dávno, co jsme o sobě nevěděli,
teď by nám pocit štěstí všichni záviděli.
Nejenom štěstí, ale i bolest s ním přichází,
když naše kroky se od sebe rozchází.
Bolí mě u srdce, když se mnou nejsi,
hledám tě všude, ale nevím, kde jsi.

Pár slov neutěší touhu po doteku,
chtěla bych s tebou jít, přebrodit řeku.
Do březového háje, kde nikdo jiný není,
milovat se, něžně hladit, usínat znavení.
Proč mi tvůj něžný dotek tolik schází,
a proč pocit naplnění nepřichází?
Moje křehké srdce čeká na znamení,
já dotknu se tě a konec bude utrpení.

Jak moc věříš tomu, že potkáme se znovu?
myslím, že na noze mám kouli z rezavého kovu.
Nepustí mě k tobě, i když bych moc chtěla,
snad je to tak dobře, celá bych se chvěla.
Neměla bych vůbec o tom přemýšlet,
že bez tebe už mě dávno netěší svět.
Měla bych zavřít oči a zapomenout navždy,
však místo toho tu jsem a bojím se pravdy.

Co se s námi stalo, se nemělo stát,
že já tě budu mít ráda a ty mě máš rád.
Srdce nám zahořela touhou bláznivou,
moji duši něžně konejšíš, není už bázlivou.
Snad jednou nastane okamžik krátký,
kdy zjistíme, že byl to vše pouhý sen zrádný.
Až otevřeme oči a probudíme se do šera,
pak zjistíme, že usnuli jsme brzy z večera.
Že to krásné se nám jen ve snu zdálo,
snad byla to jen chvíle, kterou srdce si přálo.