Kapitola

Svůj příběh píši už spoustu let,
však celý ho tu nechci vyprávět,
jen část na mysli z něj mám,
je to jako včera, tak dobře ji znám.

Já poznal onu dívku jsem,
však nebyl to jen hezký sen,
byl to zásah osudu.
a já myslel, že sám už nikdy nebudu.

Plný emocí a naděje,
že se na mě jednou usměje,
čekám tiše v napětí
a stále ji mám v paměti.

Tak rád bych si její srdce získal
a ve vlasech jí rukou vískal.
Tak rád bych ji měl v náruči,
ale bez ní mne ten pocit umučí.

Rty rudé jako žhavé sopky láva,
pleť hebká jako čerstvě posekaná tráva
a oči, oči modré jako křišťálová jezera,
mezi mnou a ní, však velká mezera.

Zdá se mi, že tyto pocity,
mám jen já a ne ty,
ale tak to na světě prostě chodí,
že tě život k zemi shodí.

Je na čase uzavřít tu kapitolu,
ač je mi líto, že ne spolu.
Třeba se naše cesty zase spojí
a já budu tvůj a ty budeš mojí!