Boďa

Jiná než ses zdála,
v obraze lidí z okolí,
jen co ses pousmála,
láskou v očích bolesti navzdory.

To skryté v tobě já jsem chtěl,
tajemství blankytu pohledu.
Ač sám jizvy v hrudi já jsem měl,
srdce usměrnit nesvedu.

Škrabošku přijetí pravdy života,
marně jsi s pompou nosila.
Já slyšel pramen jak v tobě klokotá,
pramen touhy po citech cos ztratila.

Byla jsi krásná plná empatie,
já pohlcen byl do té hladiny.
Ztracen byl varovný prst historie,
o tobě snil jsem celé hodiny.

Lepším jsem být náhle chtěl,
dát ti prostor z těch mých snů.
Pak náhle já políbit tě směl,
čímž směr byl daný všem mým dnům.

Teď sleduji jak slunce svit,
¨ztrácí se na povrchu tvých obrysů.
Nejjasnější svět v němž chci žít,
v souladu se stohy srdce předpisů.

Se srdcem na dlani za tebou cupitám,
každou tvou pauzu vyplním objetím.
Modlitby z tvých očí si předčítám,
a hctěl bych, alespoň tohle století.