Než moje láska odezní v zapomnění

Lásko,
proč jsi zmizela?
Byla jsem moc smělá?
Byla jsem moc unešená tvou přítomností?
Bylo špatné, chtít být u tebe?
Hřát se ve tvé melodii, tančit v příchuti tvých veršů?
Ted jsem tu bez tebe, v pekle snářů.
Na kolenou prosím o poslední šanci.
S vytrhaným peřím ležím na zemi, jak vyvrhelci.

Myslela jsem, že moje touha po tobě, tě udělá silnější.
Doufala jsem, že má náruč spojí tvé tělo s duší.
Ted mám strach, že to byl jen sen.
Že náš svět byl jen výplod mé fantazie.
Že mé srdce nikdy tento pocit neokusilo a já jen z šílenství jsem si tě vysnila.
Tvou melodii, tvé věty, tvou energii.
Tu temnotu, kterou jsi prozářil můj šedivý život.
Byl jsi jak nejtajnější představa.
A má duše po tobě prahne,.. prahla.

Byla jsem jak posedlá, temnotou vychovaná,
Tebou zocelená, bez tebe roztrhaná.
Byl jsi vším, co jsem kdy chtěla.
Byl jsi, jak bytost z minulosti.
Galantnost ti dala jméno,
jemnost byl tvůj stín.
Slova tak hřejivé, že rozžhavené kamení mě teď jen studí.

Jak popsat mou lásku k tobě?
Když byla čistší než cokoliv, co jsem kdy cítila.
Měla jsem pocit, že jsem v tobě našla spřízněnou duši.
Že jsem našla osobu, se kterou můžu být a snít.
Jen mé srdce z té samoty pláče.
Bolí mě každý nádech.
Každá vzpomínka na tebe,
mě zraňuje.

Nejsem dost silná, chybí mi tvá slova, tvá náruč, tvá přítomnost.
Naše realita.

Bolí mě duše bez tvých rukou, které by ji držely.
Bez tebe mé křídla nejsou silné.
Bez tebe nemají energii vyletět.
A má láska se stává jen prachem.

Který se řítí střemhlav dolů.
Jen ještě jeden nádech, před pádem.
Jen ještě jeden výkřik,
který snad uslyšíš,
než moje láska odezní v zapomnění.