Parket

.
Rozpršelo se do dutin stromů
když jsi se přede mnou
poprvé svlékla
a viděl jsem náhle
jak šílený matematikář
tisícjednostonul
na kapkách zrcadel
v srdcích ze skla

Slunce vstoupilo pod hladinu oceánu
dotyk světla na rozbouřeném
chladném těle
uběhlo mnoho let
zřídkakdy si společně odestelem
dcera dnes dozrála v mámu

Ač topil se často
v tvých očích neutonul
žena stejně krásná
a shovívavější než řeka
Rozpršelo se do korun stromů
když jsi se přede mnou
poprvé svlékla

A tak tančím
než shořím
přes stařecké klopýtání krok ladím
s úsměvem nad naivitou svého mládí
A měsíc stále hýbe vlnami moří

A tak tančíš
před krajinou
publikum které neuhne pohledem
Miluji tě však někdy čert tě vem
Nezapomenu
Déšť prosákl do kořenů
.
.