Náš sad

Jsem lásko stále plný toho citu,
když kráčímě spolu i když s tebou ulehám.
Má duše je slunce za úsvitu,
tvé srdce zákon jemuž podléhám.

Někdy klidný jak na jezeru hladina,
je život nad nímž bzučí vážky.
Jindy v peřejích jízda začíná,
co převlní se přes překážky.

Vždycky však mám jasný směr,
blankyt tvých očí s úsměvem.
Bez tebe lásko bych nejspíš osiřel,
ty nejsladším jsi objevem.

Podej mi svoji dlaň,
na chvíli svět kolem se zastaví.
Úsměvy osaď holou pláň,
ať plodí a vzkvétaj naše představy.

Až hvězdy budou v rosu tát,
budeme už náš sad polibků mít plný.
Za úsvitu dvě postavy jak jedna budem stát,
ty plody nám naše sny plní.