Ona

Ona
byla hotová
celá
a úplná.

Její vůně znamenala
jako to dokola
a ostatní.

Měla vnitřek ze sametu
a na venek se zrcadlila.
Brokáty.

Její stíny hrály takový hry
až z toho přecházel zrak a hlava
a ta šla daleko
kolem.

Bralo to dech.

Hlas bzučel jako orchestr
symfonie a
na zádech husí kůže
toho představení.

Velká láska.

Bolela mě
když stejkala
když odešla.

Ale vzpomínám na ní
jako na pohlazení.
Vždycky
donekonečna hojila duši
a ty díry
jako záplata.

Světlo do dálky.

Člověk je vždycky potrhanej
když něco velkýho skončí.

A občas se přikrčit
schovat
a jenom lízat rány
nestačí...