Filip.

Filipe!
Lásko ze školní lavice!
Po letech slova hřejí
a skoro se smějí.

Ani jsme si tenkrát pusu nedali.
Skončilo to na dětském žvatlání.

Já už za ty léta zapomněla
i Tvé příjmení.

Jen v ruce malý dárek
na připnutí.
Tenkrát dojetí.

Proč já?

Smála jsem se
a těšila na jedničky.
Dítě, co má rádo poučky.

A z učebnice čte, co tam není.
Žasne v okamžení.

I v seně hledá jmění.
Trochu citu, přiblížení.
Slov rozptýlení.