Ráno s šálkem kávy

Anotace: Jednou večer jsem se něco pokusil vymyslet a napsal jsem jen toto

Bylo ráno, kdy přes okna jí padalo slunce na kolena.
Bylo ráno, kdy zpěv ptáku prosekával ranní ticho.
Dívka na mé posteli byla velmi odstrojena
a na ňadra, padalo jí z nebe něžné světlo.

Bylo ráno, kdy vařila se na plotně rozpustná káva.
Bylo ráno, to ráno, když lidé nelitují večera.
Ke snídani se, svými něžnými kroky posadila dívka
a ptal jsem se sám sebe,
byla to včera ona, kdo mi do duše křičela.

Ptáčci venku zpívali a z oblohy se stáhla peřina.
Z kávy do vzduchu stoupala pára a mizela na dlouhou cestu.
Já stojím, přejíc si, aby mi ze včerejška zbyla ještě vteřina.
Já na balkóně a v pokoji sedící dívka, srkajíc kávu.

Bylo ráno, kdy přes balkón jí padalo slunce na kolena
Bylo ráno, kdy vůně kávy strhla pach ulice.
Bylo po večeru,
kdy jí na její křehkost, dopadal svit měsíce.
Kávu dopila, objala mě a tiše mi šeptala,
kam by se mnou nejraději jela,
že by byla nejraději, kdyby se schovala pod moje křídla,
že by se schovala do stínu
a z pod mé duše už neprchala.

Mluvila o litrech láskyplných slov,
že by nejraději plula se mnou na lodi, se mnou na korábu,
že by byla nejraději, kdybych byl za kormidlem
a kompasem psal myšlenky mých strof,
že už nechce, aby jí plálo v temných dobách na kahánku
a já se stal jejím vůdčím světlem.

Políbila mě na mé mrazem chladné líce,
Shodila můj župan z ramen, na podlahu,
Šla zpátky do postele,
a očima po pokoji hledala své noční střevíce.

Já položil jsem hrnek na stůl, zahleděně jsem na ni pohleděl,
Říkám si, že ty jsi mi tu ještě chyběla, další duše, co chce být pod mý kabátem.
Říkám si, že je to další duše, kterou povezu svým střískaným korábem
Na konec světa, kde snad se bude cítit líp. Já stojím a doufám,
Že to není jen další dítě, co chce, aby se ze mě stal její anděl.
Stojím se svatozáří nad hlavou a padlými křídly v zádech,
Říkám, jestli opravdu je to ta dívka, která chce, aby můj dech
jí hnal západní vítr do východních plachet.

Bylo ráno, kdy jsem si nad otázkou lásky hlavu lámal.
Srdce zlomené řvalo, ať si lehnu za ní, obejmu ji kolem ramen.
Ať jí vyslovím své jediné přání, svou tichou modlitbu.
Šel jsem k ní, s nadějí, že budu od samoty spasen
Objal jí, aby slyšela mojí konečnou sloku
A do duše jsem jí ústy šeptal,
aby se schovala pod peřinu a šla na chvilku spát,
že jí od obludných stvůr ochráním, pomocí mých křídel
a že vyslyším její prosbičku, abych ji i přes temné noci
miloval.