Vyřčeno

Anotace: Kdo ví, ví. Kdo ne, ne. Ať se líbí!

Odpusť mi to, děvče mé,
že mám srdce z kamene,
že smyčku na krk nehodím.
Nevím, jak s tím pochodím...

Věř však v sílu lásky,
mocné, bez nadsázky.
Odpusť ale, děvče mé,
že mám srdce kamenné...

Když zhaslou svíci rozsvítím,
v sobě lva nerozlítím,
svět miluji mírněji
a všechno vidím jasněji.

Když však svíci zhasím,
touhu neuhasím.
Naopak se znásobí
a vyžere zásoby...

...přetichého štěstí...

Já prosím, odpusť, děvče mé,
že píšu věty zkalené,
že vlky nechám odběhnout,
aniž byl bych schopen hnout...

...svojí zbraní...

Já choulím se v Tvé náruči,
ve Tvém teplém područí
a prosím, odpusť, děvče mé,
odpusť srdce z kamene.

Bojím se sám sebe,
mou duši tělo zebe,
bojím se i životů
vyslovených v argotu.

Já už seděl v kokpitu,
hluk hnal vlky do skrytu
a přece vzlet jsem odložil,
překlad znovu přeložil.

Tak odpusť, moje slečno,
mysl nestatečnou.
Ta mysle chrání Tebe,
krupěj potu ji zebe...

Však jednou, kdo ví, nepoví,
co slušelo mu, nesluší,
teplý závan ohňový
tu kapku potu vysuší.