Pro ní

Rozpolcený,
Vnitřně, z duševní stránky,
Život bezcenný,
Jen sleduji jak stárnou schránky,
Co nás nosí,
O nic neprosím,
Nemám žádný sen.

Tak jako ublížil jsem druhé, sám si sypu sůl,
Do svých ran, zamčený,
Žiji napůl,
Život bezcenný.

Třeba se pletu,
Opouštěl jsem ji v takovém spěchu,
Po jednom večeru,
Opouštěl jsem ji v nejistotě sám,
Spoustu šlo udělat jinak, uznávám.

Přemítám, místo abych to vše vzal do vlastních rukou,
Srdce tlukou,
Tep pulzuje dál,
Zprvu jsem se v naději smál,
Poté brečel,
Své představy jsem se bál,
A nastal druhý večer.


Bez ní, třeba je všední,
Všednost mě utápí,
Přec mám ji rád,
Jen tak dokáži psát,
Nesmím však nic najevo dát.

Ještě nenapsal jsem báseň,
V období, kdy jsem byl šťastný,
Jen slzy jsou mi vlastní,
I tak si žiji krásně.

Spojuji si střípky, projíždím je znovu,
Ač si všechny pamatuji, snad jsem nedal prostor žádnému slovu,
Co by ranilo,
Tu krásu pozbylo,
Polibky, ty všechno řekly,
Významy i taje,
Do téhle chvíle neznaje,
Vzrušení vetkly,
Já přál si je říct,
Nejít oklikou, prostě vstříc.


Co se stane, až uvidím ji,
Zřím ji..
..přec si všechno pamatuje,
Nevím jak se zachová,
Nejistota neroztaje,
Snad podkova pro štěstí by pomohla.

Ždibec štěstí,
Upřímnost také, snad,
To nelze jen tak vysvětlit,
Přitom je to tak...
...Složité a zároveň jasné,
Ostatní vysloví to jednohlasně,
Já však tápu,
Bez náznaku,
Opětovné chvíle,
Nepřeji si ať se v myšlenkách slije,
Do temnoty zapadne,
V zapomění upadne,
Ona i ten zlomek mého života,
Pátek byl snový,
Ale sobota,
Den nový,
Ve zmatku a studu,
Co když s ní více nebudu.


Rodina a dvě děti,
Není přípustné, aby se objevil někdo třetí,
Jak s tím ale žít,
Zavřít oči pouze snít,
I když ji musím denodenně vídat,
Zbývá jen snívat,
Uchovat tu bolest,
Konejšit ji jako ratolest,
Aspoň utvrdím se, že ještě žiji,
Před ní se neskryji,
Do sebe ani k druhým,
Poslední dny se kvůli nočním můrám nebudím,
Vlastně ani nespím,
Nejím, pouze piji,
V tichosti a v rozjímání žiji,
Sám jsem si to přál,
Nepomyslel na následky,
Tak si to hořkosladce užívám.

Vrátil bych ten večer,
Ve kterém ten cit vzešel,
Kdy se všechno stalo,
Polibky, vše se poznamenalo.

I tak bych nic nezměnil,
Ani chviličku malou,
Přal bych si zůstat déle, to jediné bych pozměnil,
Nechal jsem ji neznalou,
Sebe také,
Platil bych zlatem,
Abych si vysvětlil,
V nitru osvětlil,
Co jsme vlastně prožili,
Možná se ranili,
Tak jako tak, dali si dar.
Něco mi radí ,, vstaň ,,
Jdi za ní, ale kam,
Slova jsou ta největší zbraň,
Je to snad sobectví,
Že jsem tím zaslepený,
Nebo si lásky až teď nadevše cením,
Teď již nic nezměním.

Nezbývá než čekat,
Ale jak dlouho ?
Dny, týdny,
Pro další chvíli pouhou,
Co když bude chtít vše odplavat nechat,
Zapomenout, to se jen tak nedá,
Nevidět ji leda,
Odejít a utíkat pryč,
By snad pomohlo,
Na to by se ale srdce nezmohlo.

Nezbývá než čekat,
Ve změti pocitů,
Přitom bez citu,
Který cítím,
Co jako pouliční lampa svítí,
Jinam spěchat,
Ji tam nechat,
Zase sám,
Čekajíc na naději,
Skomírám.