Bolavá

V pozlátku obalen ,

přítomné chvíle,

ve své štole zavalen,

bez tváře milé...

 

Pod maskou radosti,

jen bol zhluboka dýchá, 

a ránu z milosti 

nechce mi dát ani má pýcha...

 

Zvolil si rozume tuhletu cestu,

však kdo se ptal alespoň jedinkrát mě? 

když na mě si hodil z oceli vestu,

jen s dovětkem" Ať klidně si řve"...

 

Kazdičké ráno se zas dýchat učím

a s každým výdechem ,snažím se nadechnout,

snad samozřejmé to bude jednou tuším 

Snad dříve než budu moct naposledy vydechnout...

 

Každický den přesto žehnám

a děkuji Bohu ,že můžu tu žít ,

že krásnější okamžik v životě neznám 

než smět se vedle TEBE probudit...

 

A tak si přetáhnu zase tu masku

a třeba nebudu jednou předstírat, že skutečně žiji

a dostanu odpověď třeba na otázku 

a ne znova další alergii...