Dvanáct měsíců.

Anotace: Tato báseň je toho nejhodnějšího syna mé milované paní učitelky, paní Sladkovské, v mateřské školce, který je v nebi, kvůli leulkémii zemřel tenkrát ve 20 ti letech. Na jeho památku vkládám jeho verše a všem nemocným přeji sílu do každičkého dne .

Mohl bych srovnávat, cos měla na sobě,
když viděl jsem Tě já.
Jak první stálice, na oko dopadla,
já věděl, už je má.
Jsi jedna z tisíce, co viny odpouští
a vinen jsem byl já.
Zranil jsem srdce Tvé, teď ještě nebolí,
však poznáš, pravdu mám.
Už dvanáct měsíců,
což rok je úplný,
my píšeme, román dál.
Svůj román každý má,
i když je jen malý
a vždycky jsem si přál,
mít poklad jenom svůj,
často ho vídat
a nebýt bohatší
než třeba kouzelník,
moc věcí vykouzlí,
však nikdy nestačí.

Na poklad nejdražší,
co každý v srdci z nás,
svůj démant, ukrývá.
Nevydá nikomu své sladké tajemství,
co láskou pokrývá.