Vděk

Když už tu klečím na kolenou,

jak střepy citů zametám,

mohla bych duši zkrvavenou

vypustit s vděkem do světa

Aby ti mohla poděkovat

za světlo touhy v temnotě,

za něhu, co jsi uměl schovat

do slov, co zněla někdy zle

I za tu bolest z opuštění.

Muselo přijít, já to vím.

To, žes tu byl, to všechno změní,

svět bude místem nádherným.

Jen až ty střepy pozametám,

setřu tvé jméno ze srdce

a jitřní vítr vanout nechám

v záclonách nocí bez konce