Ariadna

Ten zvuk rtů odlepených od sebe

a jinak ticho hutný k uzoufání,

nervózně zátylek si promnout dlaní,

oči zas protočený do nebe.

Cítít ten rudý prapor za býkem. 

A polknout dvakrát, i když na sucho

Pramínek vlasů dát něžně za ucho,

Lehce ti po rtech přejet jazykem.

Zemřít tak v tobě, když mě táhneš po dně.

Stačí dva prsty k utopení?

Byla? Už není. Není. Není... 

Proč co nesmím, vždy chutná přelahodně.