Rozjitřenka

věříš že listí pluje po nebi
a na břehu startují trny svých šípků

zvonivé kroky
jásají nad jitrem citů

je už sotva na zimní postel doprovodíš
pozván do vlasů střapatých meluzín

lampa není uvízlá ve svém bordovém vztahu
a jisté odvážné prosvítání
ti nebrání v objímání v uličkách úzkých
pro šance jiskřivé v tichu

snad měla si vzít něco méně svítivé
i méně klouzavé
když ulice se lesknou neonem rozjařených dam

snad měla být raději tmavomodrá
když ještě nebásní
když jen stříbřitelé řas
nacházejí orion a …

nejen tvé oči
ulpívají na jejím pase
kam hřejivá dlaň ještě smí...

* nesmíš
* jsme na ulici
* počkej až v historickém parku

* ale jenom na chvíli ti dovolím
* setkat se s rytířkou se srdcem tajemným

tady?

ty to chceš tady?

strhává kluka z plakátu
z chodníku do kaskádových zahrad
s písčitými pěšinkami smíchu

s hvězdami
kam ulehlé stíny nevidí

vestoje poodhalené toužení
tiskne své jasmíny u kolénka sunutého
blíž a blíž k jeho ruce

* na co čekáš?
* ...
* tak už mě zvedni

její slunečné ještěrky
ty její hbité ruce cítíš okolo krku
a volně nakročené impulsy
dýchají společnému šepotu vstříc

naskočí na tebe rozjitřenka
a nejde odolat …

jen rozplynout se s ní nad ránem