Zvuky raněné postele
ustaly
Každý si zaslouží
zbavit se bolesti
alespoň na chvíli
V tmavém přístavu
s důvěrou spouštím kotvu
láska na pravoboku
sleduje mou bolest
jak poraženě odchází
Otevírám se
pohledu z okna
Nehybný obraz nasvícený
tlumeným světlem
a já cítím
mozaiku barev
co se překřikují
tisíce zvuků
co se nevydávají
jiných slechům
Po dlouhé pouti
se vracím
zpátky do iluzí
Ještě neusínej
musím ti toho tolik říct...
Už není jenom ty a já ...
když láska vdechla život
věcem kolem nás ...
Teď slyšíš sbory stromů
s ptáky zpívat
a v ledovém tichu
neucítíš mráz ...
---------------------------------------
*-a vedle mě má láska na pravoboku ...
Honzo ... co víc říct, aby to nebyly pindy ...
/ .... prostě, .... tohle je moc dobrý ... !! /
26.03.2007 15:18:00 | HarryHH
...tak mě napadla šílená blbost,přitom ta tvoje dnešní poezie si to vůbec nezaslouží...ale tak už to někdy bývá,že ve vážných chvílích se člověku honí v hlavě kdejaká hovadina...tak tedy...hlavně,že to jde z nitra,a ne z vnitra...i když vlastně,možná, že by nám to bylo přínosné...proč ne?...omlouvám se...:-)))
21.03.2007 11:33:00 | Lota
Začátek braní to vážně byl už dřív. Děkuju, Jaruško, tohle jde opravdu více z nitra. Umíš vnímat.
21.03.2007 11:11:00 | smudlinek
málem jsem tě obešla...prohlubuješ myšlenky, jde do tuhého...začínáš to brát vážně, už to není jen takové laškovné oblejzání kolem těla se soustřeďující
21.03.2007 11:03:00 | Jarky