Anděl, nad nímž pálí slunce

Anděl, nad nímž pálí slunce 

Proč je nebe vzdálené
i od velkých hor,
když jsou tam andělé tolik milí?

Proč není nic neměnné,
svět je jako vor,
v proudu řeky, který stále sílí.

A já vidím Anděla,
jak letí nade mnou!
Vrásky mi nadělá
svou řečí tajemnou.

Natahuje ruce své
k tomu voru snad.
Jak rád bych měl taky křídla jeho...

Ale slunce ohnivé
v očích nemám rád,
září za ním silou nechtěného.

Tak se radši nedívám
a čekám, až mi hlas
poví, že své srdce mám
jak ledy chladné zas.

Tys ty ledy rozpustil,
milý Anděli.
Objevil jsem v sobě zase lásku.

To, že jsem to dopustil,
tuhle neděli
strhává mi z očí šedou pásku.

Prosím, přistaň vedle mě
a chyť mě za ruku!
To by bylo nádherné
být v lásky rozpuku.

Prosím, neodlétni pryč,
ať cítím křídla Tvá.
Ty jsi silnější než bič,
Tvůj let mě ovívá.