Ještě naposled...

Anotace: Opět jedno z mých obvyklých dílek...

Ještě naposled chtěla bych spatřit tvojí tvář,
ten letmý úsměv na tvých rtech.
Ještě naposled chtěla bych vidět polární zář,
a cítit ten prokletý mráz a ve svých kostech.

Ještě naposled chtěla bych to, co tak všední se zdá,
na louce květin, si po ránu ustlat
(a spát)
Ještě naposled chtěla bych to, co každá jiná má,
chtěla bych mít komu ten dopis poslat.

Ještě naposled chtěla bych mít sny,
které se vyplní až nadejde jejich čas.
Ještě naposled chtěla bych líbat ty rty,
s kterými líbá se ona, dnes a zas.
Ještě naposled chtěla bych vidět světlo v tvých očích,
a vědět, že patří pouze mě.
Ještě naposled chtěla bych potkat tě ve svých snech, v nocích,
ale už nechtěla bych zrána zjistit, že to byl jen sen.

Ještě naposled chtěla bych vidět tvůj šťastný úsměv,
i přesto, že vím, že nepatří mě.
Ještě naposled chtěla bych slyšet jak dobře se máš,
když už na mě čas si neuděláš.

Ještě naposled jsem viděla, jak moc jsem tě zklamala,
tohle jsem nechtěla, tak mi to prosím věř.
Ještě naposled jsme viděla zlost, když jsem ti vynadala,
vím co uděláš, řekneš: „zvedni se a běž!“

Ještě naposled vidím dnes tvojí tvář,
však kolem mí rakve už nebude žádná zář.
Ještě naposled vidím, to jak moc toho lituješ,
tak proč svědomí stejně nezpytuješ?

Ještě naposled tě vidím a do paměti ukládám,
ještě naposled tě vidím, teď však i s rakví do díry padám.
Ještě naposled tě vidím...
Ještě naposled...