Probouzení

Melancholické skici mizí,
co chlad noci do mě vmaloval.
Tvůj úsměv umí toto vždycky,
a dá mi sílu by jsem bojoval.

Zazvoní záblesk ve tvém oku,
notou permafrost drtící.
Srdce pak jako šelma opět v skoku,
vzplane v podobu svíce hořící.

Potoky krve mnou zas proudí,
teplo duše tělem roznáší.
Rety zas jak vždycky loudí,
dotyk co mě rozvášní.