Naposled?

2022

Když jsem se dnes probudila,

studené slunce shlíželo na mě přes záclonu

a rozečtené knihy mi připomínaly,

že jsem stále sama, že nepatřím nikomu.

 

Pohlédla jsem na tvou fotku,

co pod křídově bílá prostěradla jsem schovala,

jako by snad můj pohled tě mohl zhmotnit

či znenadání přivést zpět. 

 

Neustále se k té chvíli vracím,

ačkoliv vím, že mrhám čas, 

který utíká dál a dál a dál.

Jak málo mě to tíží. 

Nečtené knihy mi připomínají stálé chyby

a jak rychle plyne život zase nedopitý čaj.

 

Pamatuji, kdy jsem tě viděla naposled. 

Bylo to letos v dubnu -

Tehdy šero smísilo se s jarem

a přes hřejivé srdce musela jsem přehodit šál.

 

Chtěla jsem tě na rozloučenou obejmout,

- ty mě také bezpochyby -

na chvíli sevřít v náručí,

než na jih přeletíš

přes nekonečnou oblohu.

 

A zejména jsem chtěla

o svých citech k tobě ti říct,

protože bůh ví,

kdy shledáme se znova.