Úsměv který píše povídky

Oheň se odrážel v očích té dívky,
tiše jsem sledoval jak její rty mluví,
pak jsem tu chvíli napsal do povídky.
To je to jediné, co básník umí.

U ohně se hřála v objetí tmy,
a jen tak se prostě úžasně smála,
jak kdyby si plnila veškeré sny,
jak kdyby zmizelo vše čeho se bála.

Nádherná byla když míjel jí čas,
ten večer už nikam nespěchala,
a když ke mně promlouval její hlas,
nejednu vzpomínku zanechala.

Vzpomněl jsem ráno při svítání,
jak tam ta dívka u ohně stála,
a ačkoliv nocí vzpomínka zavání,
vidím jen jak se nádherně smála.