Je těžké psát o lásce,
když v duši osamění.
Jednodušší je vnímat kdyby
a nehledat jen chyby.
Je temné přestat věřit,
že jednou padne úzkost dnů.
Za rohem nejčistějším
drahokam výkresů.
Bude pro Tebe, má lásko.
Až najdeš mě s výkřikem ptáků.
Příroda najde svatyni
a zpátky naší lásku.
To nejdražší nekončí v perleti.
Není jen ve slovech,
ale i v citu dojetí.
Jednou najde nás holub sivý
a do světa dá obraz
svatby budoucí.
Budeme svoji bez obručí.
Už šlapu
a kýchám pro štěstí.
Láska přeci k nám patří.
Smích a vše dopoví milý větřík.
Podej mi ruku.
Alespoň v básni,
kde člověk duší zní.
A polibek nejen rychlý,
než vlak usuší slzu
a příští řádky promění v mlhu.
Moc hezký.
Přání je asi potřeba občas probudit.
Když se zamýšlím, hodně jich ve mně usnulo...
11.08.2023 19:36:19 | Koala
Líbí :) je v tom naděje v lepší zítřky :)
11.08.2023 19:28:29 | MatyhoZmaty
Děkuji za podporu básně i podpůrná slova, co hřejí. Přeji klidný večer a ze srdce vše dobré.
11.08.2023 20:08:40 | mkinka
je to velmi zajímavé... vím, že cítíš se toliko sama... přesto žiješ (jak troufám si drze odhadovat z Tvých básní a reakcí) v lásce více, než mnozí jiní... sounáležitostí obklopení... a je to ve Tvých řádcích velmi velmi znát :)
11.08.2023 14:55:56 | narra peregrini
Drahá, maluji vnitřní svět a to je to jediné, co dýchá uvnitř. Jsem velmi potěšena Tvým krásným komentářem. Ráda Tě mám a objímám. Když tato básnička na Tě působí příjemně, tak měla smysl psát. Jsi hodná.
11.08.2023 16:01:10 | mkinka
Četla jsem kdysi jakousi pohádku, jejíž úvod se mi teď připomněl. Stará paní posílá pryč pošťáka, že nechce vdovský důchod. Její muž určitě žije. Řekl jí, že se vrátí. A on nikdy nelhal. Že plul na ponorce za druhé světové, která dávno skončila? Vy jste mě neslyšel? Řekl, že se vrátí. A já mu věřím. Dá se na to dívat jako na bláznovství. A nebo také ne. Pro mě je v tom silná symbolika: letím na křídlech své víry v to lepší. Realitu okolního světa nezměním, ale zlomit se nenechám. Sdílím ten pocit, Jíťo :-)
11.08.2023 08:44:15 | kozorožka