Jůlie a Romeo

Příběh dávný si sám v knihách oprašuje slova.
Věrná láska milenců i nadále v něm přetrvává.
Vánek listy zažloutlé obrací a my můžeme znova,
číst ty stránky, kde se nit štěstí přetrhává.

* * * * * * * * * *

Nenacházel útěchu již v chladné náruči své milé.
Odešla mu a věděl, že bez ní neumí a nedokáže žít.
Do hrdla jed, a láska se pak cítila trochu provinile,
že dodala mu odvahu sáhnout si na život, za ní jít.

* * * * * * * * * *

Přišla bolest, tak ohlédl se za svou růží...
...Julie?!! Naposled vydechl.

* * * * * * * * * *

Rozžhaví se do běla a bije znovu její malé srdce.
Procitla, svého Romea vedle sebe jen chtěla mít.
Úsměv zmizel, když našla jej a zebaly jeho ruce.
Jenom hra? Vždyť přec neměla pohár až do dna pít?!

* * * * * * * * * *

Ukradnout mu ze rtů alespoň krůpěj jedu...
...Romeo?!! Já bezmocnější být už nedovedu.

* * * * * * * * * *

Pak ji uviděla, do rukou jeho dýku pevně vzala.
Toužila být jen věrnou, jeho ženou navždy být.
Odpustí ji Romeo? Pochyboval snad, že ho milovala?
Bože, má strach! Nezbylo ji nic, než život si vzít.

* * * * * * * * * *

Poslední polibek s poselstvím ženy...
...Lásko nelituji, že naše cesty byly překříženy.

* * * * * * * * * *

Tma loudala se s nářkem kolem dvou mladých těl.
Bludičky odnášely dvě hvězdy do vitrín nebe.
Noční můra roztáhla křídla a vzlétla z jejich čel.
Jedinou útěchou nám je, jsou už navždy vedle sebe.