A zulíbal vločky

vždycky

když vidím truchlící pražec
nevzpomínám na koleje
a půlnoční vlak


jsme na večerní procházce
blížíme se otázce
slunce již zapadá
u ledových ohrad

opíráš se o stojící pražec
zlatý červánkový svit
ti ještě odhaluje tvář
oči přivíráš
a vábíš rty

lehce pokrčíš nohu
čekající na můj krok

pod mými nohami tuhne sníh
asi bude jasná noc

mlčky se vracíme domů
nevíme jestli tě
mám držet za ruku
když nemáš rukavice

ale moje ruce jsou již taky
jako ledy

ohřátý vzduch domovních dveří
nás blíží po schodech
k bytu vyššího patra v bytovce
kde mrzne

měla jsi to dřevo rázně povalit
v pravé poledne v parku
a rozhoupat radostně
jak ty děti

indiánce u totemu ptáků
bych řemínky nechal