Obloha

Dívám se na souhvězdí
i na vrchol Mléčné dráhy.
Ty hvězdy nejsou stíny nebe,
jak Mácha vzňal a bušil v sebe.
Každý přeci není vězeň okolí.
Ráj začíná u odpuštění.

Cítím dálky romantický pohled
i jádro zmatených cest.
Pokládám písmena
a dávám jim kvést
pro dnešek
i pro zítřek.

Která hvězda jsme my?

Budu jednou velká spisovatelka
a nezastaví mě žádná mříž.

Napíšu o Tobě svým tělem víš.

Pusa letí
a další květ na ňadra.

Stále jsme si blíž.
Ještě chvilku
a už si mě oblíbíš.

Je brzké ráno
a z filozofování
je pomilovaná žena,
ale Ty nelituješ pramenu
ba zatancují slova.

Mává Šeherezáda.
Či Saxana?
Ty má prostoto,
oblohou zrozená múza.

Líbej.
Jsem v očekávání.
Jedna, druhá pusa letí.

Miluji Tvé šibalské oči,
co rozlévají barev lásku
jako k milování
věčnou pozvánku.

Obejmutí.
Žádných nářků.
Pojď pod peřinu, broučku.