Vím...
Vím...
Ležela jsem pod Tvým tělem jako pod těžkým plátnem
Pověsil jsi mě na pažích jako na větvích stromu
To já je obrůstám, abych dosahovala
Zatímco podtínáš, abych zapomněla
Ale strach je vždycky v kořenech
A vzpomínka v nenadálém pohybu dočasnosti
Včera pršelo a já po Tobě stékala
Tolik vody v patách
Až se ústa topila -
jako bych dosud zapomněla plakat!
Ale Ty sis vzpomněl, proč jsme se opustili...
Komentáře (18)
Komentujících (9)
Doporučit
Tisk01.11.2023 11:49:24 uživatel smazán
Lépe nepouštět, souzním tyto stránky knih srdcí *
30.10.2023 07:46:35 Jan Kacíř
Jedním slovem fascinující. ta obrazotvornost, ilustrace pocitů. Bylo potěšením číst.
22.10.2023 13:02:03 Ondra
Krásně napsáno, se smutkem, milá Ophelia81...
Taková Láska bolí - ale když není jiné cesty, tak se nedá nic dělat...
Ale ať je Ti nádherně se srdcem láskou vonícím :)*
